Osada na pahorku je rozsáhlý společenský román situovaný do současného Izraele, v němž je poprvé literárně zpracováno vysoce aktuální téma židovských osad na Západním břehu. Jeho děj je zasazen do fiktivní malé ilegální osady Maale Chermeš v Judské poušti, založené tvrdým jádrem náboženských, nacionalisticky smýšlejících osadníků, a sleduje tuto komunitu a její různorodé členy v průběhu jednoho roku, od jara do konce zimy, s krátkým prologem a epilogem a se dvěma rozsáhlejšími retrospektivními oddíly, jež jsou věnovány dvěma hlavním postavám románu, bratrům Ronimu a Gabimu. Během tohoto období je Maale Chermeš dějištěm jak individuálních osudů, tak i politických her v pozadí, především neustálé snahy o evakuaci osady, jíž její obyvatelé houževnatě vzdorují. Roni a Gabi, hlavní hrdinové románu, jsou sirotci, jejichž rodiče zahynuli při autonehodě a od dětství vyrůstali v kibucu. Zatímco staršího Roniho, extrovertního a nadaného mladíka, od počátku zjevně čeká velká budoucnost, Gabi jako uzavřený a podivínský chlapec je od dětství terčem šikany, na niž reaguje prudkým a iracionálním násilím, což ho jen o to víc vzdaluje od společnosti. Když je v dospělosti odsouzen za týrání svého malého syna a je mu zakázán styk s rodinou, nalezne útěchu a přijetí u ortodoxní náboženské komunity breslavských chasidů. Změní si jméno, o své minulosti nemluví a odejde žít do osady Maale Chermeš. Jeho bratr Roni se mezitím z kibucu přestěhuje do Tel Avivu a poté do Ameriky, kde udělá závratnou kariéru v bankovním sektoru. V souvislosti s finanční krizí a riskantním podnikáním se však se stejně závratnou rychlostí propadne do ztráty a před zodpovědností a věřiteli uteče za bratrem do Maale Chermeš. Zde se pokusí opět rozjet menší podnikání s olivovým olejem, přičemž uzavře obchodní partnerství s palestinským rolníkem (pokus nakonec neztroskotá kvůli židovsko-arabským animozitám, nýbrž zásahem japonského kapitálu). Asaf Gavron v románu zdařile ukazuje chaos a absurditu panující na izraelské politické scéně, v labyrintu byrokratických a právních předpisů a v komunikaci mezi armádou, soudy a exekutivou. Vychytralost, umanutost a mrštnost, s níž osadníci tímto až kafkovským zmatkem proplouvají, je tu podána s odstupem a humorem jako groteskní panoptikum. Tato grotesknost vrcholí v závěrečné scéně románu na karnevalové oslavě svátku Purim, kdy se armáda neúspěšně pokusí evakuovat osadníky násilím. Druhá poloha jeho vyprávění, všímající si lidských osudů, nešťastných manželství, tragických selhání a rozporuplnosti povah, je vážnější a autorovi se v ní daří stvořit živoucí postavy, které už nejsou pouhými typizovanými figurami. Pro jeho vypravěčský styl je charakteristická úspornost, takže výsledkem je neobyčejně pestrá a bohatá mozaika příběhů a osudů desítek postav. Konečně je Gavron mistrem v zachycení prostředí, ať už je to velkolepá biblická krajina pouště, kibuc osmdesátých let anebo dnešní New York a Tel Aviv. Obrovský záběr jeho románu zpřítomňuje velmi věrně, barvitě a živě izraelskou realitu v její mnohotvárnosti a klade zajímavou paralelu mezi osadnickým hnutím v současnosti s jeho krajně pravicovou a náboženskou ideologií a levicově sekulárním hnutím kibuců dříve. Oba tyto proudy měly určující vliv na izraelskou politiku i společenskou atmosféru, ač se týkaly jen malého počtu lidí, a oba se vyznačovaly silným důrazem na komunitu – právě díky tomu se mohly stát životním programem lidí vykořeněných a existenciálně ztracených, jako jsou právě hrdinové románu – dva osiřelí bratři.
ALOIS NEBEL 
| 
