Lékařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka, sanitář, ale také vizážistka, houslistka, předčitatelka… Tyto osoby si v útrobách nemocnice jedna po druhé berou slovo, aby vyprávěly o svých zážitcích s pacienty a jejich příbuznými, kteří zanechali stopu v jejich nitru, o jemných poutech, která s nimi navázaly, o těžkých rozhodnutích, jež musely učinit. Jemnými tahy líčí svůj každodenní život zasvěcený péči o tělo i duši těch, kteří jsou jejich svěřenci na jednotce odlišné od všech ostatních. Jedná se totiž o oddělení paliativní péče: nemocní se zde neléčí, a ti, kteří se o ně starají, by se ve vztahu k nim měli snažit najít nikoli profesní odstup, nýbrž optimální přístup. Jejich povolání je výjimečné: ulevují těm, kdo odcházejí, utěšují ty, co tu po nich zůstanou. Ač se Eduardo Berti těsně dotýká smrti, příkladně střízlivým způsobem se mu daří vystihnout podstatu života. A tímto citlivě napsaným textem vzdávajícím hold zdravotním pracovníkům utváří velkolepý portrét o povaze člověka.
ALOIS NEBEL 
| 
