Když jsem přepisoval staré a neupravené záznamy ze stovek setkání s Luďkem Munzarem v modřanské cukrárně, ožívala přede mnou každá chvíle, která se díky tomu narodila, společné besedy, výlety a autogramiády. Tahle knížka není ani stínkem, jak Luděk rád říkával, nepostihne ten krásný kus života, který jsme prožili spolu. Už vůbec to není životopis, jen pokorné poděkování. Je to vlastně dialog, který by chtěl ukázat zázemí, ze kterého vznikaly naše společné pořady, které mnoho let vysílal Český rozhlas. Povídání o životě, nejen tom hereckém, o lidech a věcech známých i neznámých. Zdaleka tu není všechno, co bych měl a chtěl povědět. Je to vlastně děkovačka, závěrečná úklona po skončeném představení.