Kniha se zabývá procesem předávání vzdělanostního statusu z jedné generace na druhou. Zaměřuje se na dělnickou rodinu a zkoumá mechanismy, které vedou k tomu, že tak značná část dětí dělníků končí na konci devadesátých let dvacátého století v české společnosti se stejným vzděláním jako jejich rodiče. Srovnávací skupinu k dělníkům tvoří rodina vysokoškoláků. Na základě analýzy kvantitativních a kvalitativních dat o dělnících a vysokoškolácích autor ukazuje, že strukturální bariéry dané nerovnou distribucí ekonomického a kulturního kapitálu, které mezi těmito dvěma typy rodiny v české společnosti nalezneme, nejsou zdroji jejich odlišného jednání, jež vzdělanostní systém zhodnocuje a tak vzdělanostní nerovnosti mezigeneračně udržuje. Je tomu naopak: odlišné jednání a odlišné postoje jsou reakcí na strukturální bariéry, které mezi dělnickou a vysokoškolsky vzdělanou rodinou existují. Tento závěr poukazuje na autonomní roli kultury jednotlivých sociálních vrstev v předávání vzdělanostního statusu.