Básnické sbírky Jana Borny jako by se v průběhu času utvrzovaly ve věcné až úsporné, a přesto hluboce intimní poetice, která je prosta nuceně hledaných slov a jíž je vlastní sebejistý záznam viděného a ironická interpretace prožitého.
Básně „o ničem“ s nadsázkou sobě vlastní slibují verše o lásce – jako o budoucím příslibu, nahotě v promrzlé krajině, jež provokuje něžnou křehkostí, zatímco láska žitá a odžitá se klidně zrcadlí v mlčenlivé samotě. Poezie autorovi umožňuje vystupovat ze sebe samého a dát křídla pohybu, který dopřává objevitelskou perspektivu nadhledu, protože „kdo se nepokusí, ten nepoletí“.
Minulost nám z lásky zbyla, myši prokousaly sila, zrno leží na vyprahlé zemi, jeden k druhému jsme odsouzeni.
ALOIS NEBEL 
| 
