Když Ewald Murrer (nar. 1964) přišel někdy koncem roku 1990 do redakce Iniciál, časopisu pro „nezavedenou literaturu“, přinesl s sebou takřka učebnicový obraz mladého literáta. V první polovině devadesátých let také vzniklo jádro jeho dosavadní tvorby. Z ní především Zápisník pana Pinkeho rozhodně stojí za vyhledání v regálech knihoven. Po zániku časopisu jej životní peripetie vrhly do sfér komerčnějších, z nichž se jen občas k literatuře vracel. Jeho nová sbírka se mi ale nejeví jen jako návrat příležitostný. Murrer zřetelně našel svou parketu v básních s epickým náběhem, ve vyprávění lyrizovaně skicovaných příběhů. Jeho dlouhé, ale i krátké básně jsou jakýmisi situačními scénáři: lyrický subjekt tyto situace „jen“ vidí a slyší a svou dikcí je destiluje do významů univerzálních. Silné přítomností „je“ si říká o čtenářovo spočinutí a hledání: jak a co bylo, jak a co bude.
ALOIS NEBEL 
| 
