Co má společného filosofie a jazykový vtip? A co G. W. F Hegel a Felix Holzmann? Na tyto otázky stručně, leč se vší akribií odpovídá tato kniha. Slouží tak jako úvod do filosofie a jejích problémů prostřednictvím jazykové komiky, ale předkládá také filosofický výklad humoru na bázi kontrastu a negativního pojetí zkušenosti. („I ta zlodějna musí bejt,“ řekl Švejk, ukládaje se na slamník, „jestli by to všichni lidi mysleli s druhými dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem.“) Prostředkem k traktování obojího jsou jí kromě Hegelových spisů především scénky a dialogy Felixe Holzmanna. Noc, v níž lze spolu s Holzmannem pořádat medvědí hony na zajíce, je totiž noc, v níž jsou všechny krávy černé, tedy Hegelovo Absolutno. V něm mohou snadno zmizet všechny pojmové rozdíly, nejen ten mezi medvědem a zajícem, ale obecněji, mezi pravdivým a nepravdivým, krásným a ošklivým či dobrým a špatným, nedoceníme-li komplikovaný vztah jazyka a světa. Jazyk není totiž jen prostředkem arbitrárního pojmenování toho, jak se věci ve světě mají (Engelsovo: „Jestliže do jednoty savec zahrnu kartáč na boty, nedostane proto ještě kartáč mléčné žlázy.“), ale médiem jejich smyslu. Jazykový vtip nám tuto pravdu, která je vlastně pravdou o pravdě, zpřítomňuje a odkrývá.
ALOIS NEBEL 
| 
