Kniha vychází z definice poezie jako „otázky existence zodpovídané v záchvatu pocitu existence“ (Mikuláš Medek) a zkoumá její noetickou dimenzi pohledem inspirovaným freudovskou psychoanalýzou.
Pokouší se tak naplnit myšlenku básníka a psychoanalytika Zbyňka Havlíčka, že je třeba odhalit „specifickou strukturu básnického nevědomí, strukturu poetické psychiky“. Vztah nevědomí a poezie je zde promýšlen polemicky a kriticky vůči rozšířenému, ale mylnému přesvědčení o úzké souvztažnosti mezi Freudovým pojetím hlubinných duševních struktur a surrealistickou teorií tzv. psychického automatismu. Esej navazuje na tři myšlenkové zdroje: na studii francouzského psychoanalytika Jeana Guillaumina, zabývající se podílem nevědomí na tvořivém zacházení s řečí, na práce Melanie Kleinové o preverbální psychice raných stadií ontogeneze a na teorii Julie Kristevy o sémiotickém a symbolickém rejstříku vnitřního života a jimi dané dvojí kvalitě řečové zkušenosti – preverbální (gestické, intonační, rytmické) a jazykové. Krajnost inspirace je zde zkoumána jako transgresivní konfrontace těchto dvou zkušeností, jako specifický emoční proces, při němž dochází k přepodstatnění prožitku existence spjatého s nemožností sebevyjádření, tj. nejisté a excitující situace Já před jsoucnem, v jinou nejistotu či jiné vzrušení, ve vzrušující a pronikavé enigma jiné ontické struktury – objevného básnického pojmenování.
ALOIS NEBEL 
| 
