Za všechno mohou naše pohádkové víly, které většinu roku, jakmile se rozední, chodívají na pražskou Kampu. Jsou tak lehké, že s pomocí větru vyskočí na zídku u Vltavy, tam chviličku sedí, klinkají nožkama a chichotají se. Potom seskočí, utvoří dlouhou řadu a běží tanečním krokem kolem celého parku. Jejich kamarád vítr je rád při tanci doprovází. Létá za nimi, převaluje se u toho a rozcuchává jim vlásky, až jim z nich opadávají ozdoby. Jednou takhle víle Anince utrhnul kus světlounce zelené stuhy a pak do něj tak dlouho dul, až z něj vytvořil malý míček. A tak když jednoho večera Aninka chtěla chytit ten vyfoukaný míček a nakláněla se za ním, uslyšela z rohu dětského pískoviště tichý pláč. Rozhlédla se a spatřila malého dřevěného panáčka. Ležel pohozený na pískovišti. Byl tak malinký, že když ho vzala do ručky, vešel se jí do dlaně. A tady někde začíná náš příběh.
ALOIS NEBEL 
| 
