Je jí sedmnáct let. Je krásná a její jméno se krásou třpytí: jmenuje se Perla.
O čem asi tak snívají jiné dívky v jejím věku? O prvních láskách, o nových šatech do tanečních… A čeho se bojí? Přísného matikáře, maturitní komise…
V roce 1943, kdy se děj Lustigovy novely odehrává, mají ještě jiné starosti. Přinesla je válka. Ale Perla nemá jen starosti, Perla má strach. Jako statisíce jiných musela jednoho dne opustit svůj domov a nastoupit do transportu. Konečná stanice: Terezín. Prozatím. Ale jak dlouho může trvat „prozatím“, na jehož konci čeká vlak s dlouhou řadou vagonů, v němž si dojede pro smrt?
Perla hraje hru s osudem a do banku dává to jediné, co jí ještě zůstalo: sebe samotnou. I v podmínkách Terezína, kde ztratili jméno a stali se čísly, lidé zůstali zase „jen lidmi“. Ženy zůstaly ženami. A muži zůstali muži. I v nacisty střeženém ghettu lidé touží po lásce. Perla se věnuje nejstaršímu řemeslu světa. Za oddálení cesty do neznáma je ochotna udělat cokoli. Hodinoví milenci platí Perle za lásku praktickými věcmi, které si dívka pečlivě zapisuje do deníku. A vlivný pan L. dokáže zařídit, aby její registrační kartička v pravý čas zmizela z výběru do transportu. Ale jak zákazníci a přátelé Perly s transporty mizí, do její mansardy jednoho dne nepřijde ani pan L. Osamělá Perla se cítí prázdná a stará stejně „jako stromy, vítr a řeky“. Ale ještě než odjede s transportem, odhalí ve svém nitru pocity, na které při svém řemesle zapomněla. Už se nebojí smrti. A nečekaně, s odvahou poháněnou hněvem, se pomstí. Jako biblická Judita ukončí nožem život Holoferna s hákovým křížem. Potom, očištěná a smířená, odchází vstříc osudu svého lidu.
ALOIS NEBEL 
| 
