Pršíme, voda oblaků byla v našich tělech buněčným mokem plačícím okem a každý pohár je oblak vypitý. Já i ty, tací jsme každou chvílí převtěleni ...
Tak navazuji na báseň Tomáše Kunáta z nové básnické sbírky ............ Azurově čisté hlubiny i nebesa, verše znovuzrozených romantiků, zrcadlo čisté duše. Můžeme se ptát básníka, jací jsme v dnešní době. Posedlí jen svým blahobytem, létáním na Mars, či nepřehlednými technologiemi farmaceutického průmyslu? Nebo stále ti samí, křehcí a nedefinovatelní. A kousek štěstí, toho čistého, zářivého kdesi uprostřed nás najdeme vždy jen tam - v křehkosti uprostřed nás? Smrtelní, mezi rosou a oblakem, přijímající tento úděl mihotajícího bytí - nebytí, s důvěrou odevzdaní do rukou poezie Tomáše Kunáta, jednoho z nás, zkusme naslouchat.
ALOIS NEBEL 
| 
