Být či nebýt? Mám přivést na tento svět a do této nejasné doby své děti? Ti, kdo si pokládají tyto otázky a nechtějí jednat pouze tak, jak se od nich obecně očekává, bývají svým okolím často ostrakizováni. A přitom uvažujeme-li o těchto věcech čistě racionálně, zjistíme, jsme-li zodpovědní vůči svým potenciálním potomkům, že tato volba není vůbec jednoduchá. Jihoafrický filozof David Benatar ve své knize například obhajuje jasné antinatalistické stanovisko, tedy že mít děti je vždy špatně. Každý z nás tím, že se narodil, utrpěl. Toto utrpení není zanedbatelné, neboť kvalita i toho nejlepšího života je velice bídná – a značně bídnější, než si většina lidí přiznává. I když je pochopitelně příliš pozdě zabránit své vlastní existenci, není pozdě zabránit existenci dalších lidí v budoucnosti. Plodit nové lidi se v této době zdá morálně problematické. Ti, kdo neexistují, totiž nemohou zakoušet žádnou deprivaci. Příchodem na svět utrpíme vážnou újmu, která by nás bývala nepostihla, kdybychom se byli nenarodili. Vzhledem k hlubokému odporu vůči názorům, které kniha obhajuje, se nedá očekávat, že by racionální argumenty měly nějaký vliv na plození dětí. Plození pokračuje a zřejmě přese vše bude pokračovat dál… Existuje nějaký způsob, jak lidskou arogancí a nadutostí otřást v samotných základech?
ALOIS NEBEL 
| 
