Návesní kaple vybudované do poloviny 19. století svým nanejvýš harmonickým architektonickým a výtvarným řešením spoluurčují obecně vnímanou asociaci „jihočeské vesnice“, zároveň jsou i projevem a příznakem jedinečnosti konkrétních obcí. K budování zvonic na vesnických návsích nabádala státní i vrchnostenská protipožární nařízení druhé poloviny 18. století. Hluboce zbožná mentalita venkovanů ovšem nedokázala vnímat civilní ochranu obyvatel a jejich majetku bez kontextu duchovní ochrany obce. Zvonice se tak od samého počátku propojovaly s prostory určenými pro obrazy a sochy světců, osobní i kolektivní modlitby a v některých případech i liturgické úkony včetně sloužení mší svatých. Příběh proměn typologie těchto staveb na území vymezené současnými hranicemi Jihočeského kraje je o to zajímavější, že splétá dvě tendence – vedle pozvolného nabývání sakrálního obsahu výstražných zvonků i vliv odlišné situace na Moravě, kde se rozsáhlejší prostory s liturgickými funkcemi objevovaly již v 18. století.
Fotograficky bohatě vybavená publikace výběrově zachycuje 284 lokalit. Některé typové a vývojové skupiny zkoumaných staveb jsou vázané na užší regiony, jiné si naopak odpovídají napříč krajem i mimo něj. Většina z nich nese rukopis snahy o přizpůsobení barokních a klasicistních prvků venkovskému prostředí. S jistou nadsázkou se proto dá říci, že stavitelé návesních kaplí stáli na počátku stavební proměny, která na jihu Čech vedla od druhé čtvrtiny 19. století k té podobě venkovských sídel, kterou dodnes většina místních i návštěvníků vnímá jako nezpochybnitelnou kulturní hodnotu. Knihu vydalo českobudějovické pracoviště Národního památkového ústavu v rámci reprezentativní ediční řady Monumenta.
ALOIS NEBEL 
| 
