Do poezie přetavená toužení na drahách žena–země–nebe–noc. Toužení leč neuhlazená a nelítostivá, „biedermeier se nekoná“. Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní i kolektivní paměti a přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“.
ALOIS NEBEL 
| 
