Koláž rozhovorů, fotografií, dopisů i vzpomínek na Bohumila Hrabala a Jiřího Koláře je nejen mozaikou humoru a poetických obrazů, ale i galerií toho, co se v domácím i exilovém kulturním prostoru v minulém století odehrávalo. Kniha zábavným způsobem naznačuje zřejmé příbuzenství vizuální a verbální poezie obou básníků. Jejich prostorem bez hranic tak procházejí Miloš Forman i Jiří Menzel, Pavel Tigrid i Joska Skalník, Meda Mládková a Jiří Stivín, Jindřich Chalupecký a Josef Hiršal, Václav Havel i Jiří Mucha a mnozí další.
Vše začalo v dubnu 1989 cestou Bohumila Hrabala do Spojených států amerických, kam ho pozvala bohemistka April Gifford, jeho poslední múza Dubenka. Během série autorských čtení na amerických univerzitách se Hrabal v Chicagu setkal s manželi Kynčlovými a řadou jejich přátel z československých exulantských kruhů. Tam někde se zrodil nápad natočit dokument o Hrabalově pobytu v USA a spojit ho s připravovaným filmem o Jiřím Kolářovi, společném intimním příteli Hrabala i Kynčlových, žijícím tehdy v pařížském exilu. Práce na filmu se daly do pohybu. Hýbaly se však i dějiny, během natáčení došlo v Praze k listopadové revoluci, k přelomu časů, kdy se otevřely hranice. Svět byl najednou zase na nějaký čas krásnější. I proto můžeme v závěru knihy číst z autorova dopisu o pražském promítání kolářovského filmu tyto kouzelné a tehdy nadějeplné věty: „Sešli jsme se v Mánesu a pan prezident kvůli tomu zkrátil o celé odpoledne svou návštěvu Sovětského svazu, kde byl zrušit Varšavský pakt. Když přišel s paní Olgou do salonku, Jirka Stivín pohotově zahrál na píšťalu slavnostní fanfáry z Libuše. Přišli všichni, kdo nám při natáčení pomáhali, a tak jsem jim jako poděkování rozdal faksimile toho sborníku Život je všude, který pro tu příležitost svázal Jan Sobota v Texasu a do kterého pan Kolář každému vyrobil krásnou muchláž Prahy k poctě slavného proroctví Komenského. Zdálo se mi, že se jim všem video líbilo, jen se všichni divili, že už nejsou takoví mladíci, jak si mysleli…“