Je dětství skutečně tou něžnou a bezpečnou krajinou? Soudě podle sbírky Moje Polednice Terezy Šimůnkové, nikoli. Dětství je prales přízračných bytostí, v něm ztracení chlapci a děvčátka přicházejí v lepším případě o lásku, v horším o život. Jejich nestvůrami přitom bývají jejich nejbližší, případně oni sami. V dospělosti se domácí horory přesouvají do vztahu mezi mužem a ženou, přičemž obě pohlaví jsou si ve zločinech páchaných z vášně zcela rovna. Autorku inspiruje básnické dílo Karla Jaromíra Erbena, lidová poezie, pohádky a říkadla, střet křesťanství a znovuožívajícího pohanství. Antické báje a mýty zasazuje do české venkovské krajiny. Ve svých básních, vzniklých v letech 2006-2012 na cestách po Asii, Střední Americe, Německu a na barokní faře ve středočeských Pyšelích, klade důraz na výrazně ženské, tj. instinktivní a tělesné vnímání světa.