Příběh kurdského chlapce, který se chtěl stát lékařem. Za vše, co jsem nebo čím se domnívám, že jsem, vděčím své matce. (Abraham Lincoln) Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem se rozhodl k sepsání tohoto příběhu. Bylo to ve chvíli, kdy jsem chtěl projít dětským pokojem a neměl místo, kam položit nohu, tolik tu leželo dětských hraček. Vzpomněl jsem si na své dětství a na to, kolik jsem měl jako dítě hraček já. Sedl jsem si ke stolu, začal psát a postupem času jsem zjistil, že píšu příběh. Svůj příběh. Vzpomínky jsou skutečně jedna z mála věcí, které člověku nemůže nikdo jiný vzít, vyjma všemohoucího pana Alzheimera. Při vzpomínání a psaní jsem měl často oči plné slz, chvílemi jsem sám sobě nevěřil, že jsem tímto životním příběhem prošel. Říká se, že co člověk, to příběh. Zde je část mého.
ALOIS NEBEL 
| 
