Vybrané juvenilie básníka J. H. Krchovského z let 1978-1981.
DOSLOV (POKRAČOVATELE) AUTORA Tento výbor si nečiní ambici být mojí řadovou sbírkou, a už vůbec ne ve chronologickém smyslu; to by jí pak totiž náležel podtitul „Nultá“. Jednou z pohnutek k vydání této knížky (kromě neveselé okolnosti mých letos dožitých 45 let) byla častá poptávka ze strany především mladších čtenářů či posluchačů po mých starších, dosud nepublikovaných textech. Ač je mi záhadou proč, mnohým z nich jsou prý bližší moje sbírky rané. Snad proto, že je psal jejich vrstevník, byť již před čtvrtstoletím. I z toho důvodu, že se jedná jen o určitou část čtenářů, vychází tato knížka v nevysokém nákladu a má být pouze jakýmsi doplňkem ke sbírkám dosavadním, řadovým. Kuriozitou, řekněme. Při výběru textů jsem v převážné míře přihlížel ke znaménkům „plus“ (+) a k vykřičníkům na okrajích stránek výchozí materie, zažloutlého strojopisu, v němž takto svého času kladně „známkoval“ (červeně) moje výtvory tehdejší můj „arbiter“ a rádce Egon Bondy. (Básně, jež jej přinejmenším nezaujaly, ponechal bez označení, kdežto ty vysloveně špatné opatřil důrazným „Non!“) Vybraným básním jsem zde ponechal jejich chronologické pořadí, až na několik málo výjimek, kdy jsem dal přednost zvolené grafické jednotě (delší text vždy vlevo). Do textů jsem zasahoval minimálně; vedle několika škrtů, úprav slovosledu či rytmu, jsem se snažil soustředit jen na odstranění pravopisných chyb a zjevných nesmyslů. Svůj pseudonym na titulu uvádím v závorkách z toho důvodu, že do roku 1981 ještě neexistoval; vymyslel jsem si jej až v létě 1982 (z „konspiračních důvodů“) na naléhání právě E. Bondyho. Při čtení vzniklého celku jsem si citelně uvědomil, že tento soubor (mimo jiné) výmluvně dokládá známý (mně dávno) fakt, že jsem od počátku byl (nemohl nebýt), jsem a provždy budu, autorem úzce monotematickým. Že jde o témata zásadní, jediná a nevyčerpatelná. Možná vyčerpávající... Že je opustit nejen nechci, ale ani nemohu; alespoň ne dříve, dokud neopustí ona mne, což se stane až při mém (dokonaném) odchodu z tohoto světa. A že jsem za to čtvrtstoletí sice ušel relativně značný kus cesty, avšak moc daleko jsem přesto nedošel, ani neutekl. Od „svých“ témat, od sebe. Že jsem těch uplynulých pětadvacet let kráčel na jakémsi „duševním rotopedu“, v soustředných kruzích či ve spirálách, že jsem šlapal jako medvěd ve šlapacím mlýně, mučil se jako vůl u žernovu, či „vesele“ běhal jako veverka v točící se kleci. Že jsem běžel na jednom místě jako o život, a nejednou mi o něj doslova i běželo, a že, ač o něco starší a trochu jiný, obohacen o „poznatky ze své pouti“, jsem vlastně pořád (znova) tam, odkud jsem vyšel. MLADOST jsem cestou nějak pozbyl, zůstala mi pouze ta - „RADOST“... /Brno, jaro 2005/
ALOIS NEBEL 
| 
