Postkatastrofická krajina surrealistických básní básníka a prozaika Pavla Řezníčka tvořících sbírku Mizející ve voliéře je zaplněna přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí. A tak se ozývají mluvicí hodinky, chobotnice po požádání o občanský průkaz dělají lascivní gesta, psi ženou po ulici dřevěné manekýny z výkladu, elektřina prchá z transformátorů, neboť se tam necítí dobře, a dochází k dehonestaci veverky. Krajinu okupují postavy papežů střílených do čela členy Svazu španělských pěstitelů mrtvých očí za absenci podpory ve volební kampani, papežů oblizujících se navzájem s hady, na hůlku s bodcem napichujících odpadky, sbírajících vajgly a vykuřujících je, nadávajících turistům, kteří chtějí vidět, jak kupírují uši netopýrům a trhají hlavy habešským dětem, přičemž pneumatická kladiva rozbíjejí nebesa počmáraná nápisy Pánbůh je vůl.
Kdo je to vlastně básník? Podle Řezníčka je básník podolek, česnek jak hvězdné nebe nade mnou a rosa v budoáru jako mravní zákon ve mně. Básník poráží stromy se zavázanýma očima, básník je závrať z mlíčí, které vypouští ta správná ryba na správný kaviár, a stačí mu, když má na talíři kus vraního masa. Je to hlavně ten, který ví, že rozkvetlé lány tulipánů a begonií jsou naší jedinou nadějí ve světě vepřových kolen prolezlých šváby a revolverů, které přišly do jiného stavu a rodí stále nové a nové.
ALOIS NEBEL 
| 
