Vyjel jsem k mámě a teď pokračuju mírnou oklikou. V místech, kterými vede, jsem pobyl letmo a je tam plno tajemství. A harmonie je stále víc a víc neuchopitelná. vKdysi jsem slyšel o holčičce, která tak milovala Ladův obraz vodníka sedícího při měsíčku na břehu rybníka a tak se jí líbil ten úplněk, že dlouho dloubala prstíkem, až ten měsíček snědla. I mně se chce v úžasu nad nekonečnou krásou spolykat stromy a vláčné louky a srny na palouku a káňata nad námi a vodu z potoka. A když se vracím a dívám se do nekonečné roviny se žloutnoucím žitem, vysychajícím potokem s olšemi a skromnými břízkami, slyším lokálku houkající u Moravan a dohlédám k Chrudimi, až k Železným horám, a do nebe a do mraků, vím, že jsem doma. A chce se mi, jako té holčičce, všechno jednou provždy podržet jako obraz, jako skutečnost, jako realitu začínající za hranicemi umění. A jemnou škvírou mezi mraky se prodírá slunce a za ním vykukuje on, ten pán všeho a jeho míra, co to všechno způsobil, a zaslechnu cosi, co zní jako... láska. Volné pokračování autorova biografického bestselleru Jedu k mámě.
ALOIS NEBEL 
| 
