Osud autora této knihy je ojediněle koncentrovaným příkladem toho, jak se politické a společenské tendence českých dějin poloviny 20. století podepsaly na obyčejných lidech, jejichž jedinou „vinou“ byl „špatný“ rasový nebo národnostní původ, popřípadě majetek. Gerhard Scholten (16. 8. 1923, Trutnov – 21. 4. 1995, Vídeň) se ve svých vzpomínkách Mezi všemi tábory se vrací do let 1944–1947, která zásadně změnila jeho dosavadní život i plány do budoucnosti. Trutnovského rodáka a syna textilního továrníka, který od svých osmi let žil v Praze a cítil se být především pražským Němcem, zatklo v červenci 1944 gestapo a poslalo ho nejprve do terezínské Malé pevnosti a odtud do koncentračního tábora v Osvětimi. Důvodem jeho uvěznění byl zadržený dopis otci do Ameriky, který svěřil rodinnému příteli, aby ho poslal ze Švýcarska. Svou roli pravděpodobně sehrál i jeho částečný židovský původ. Gerhard Scholten, tehdy ještě nesl otcovo příjmení Pfefferkorn, věznění přežil. Díky svým obsáhlým jazykovým znalostem se v osvobozené Osvětimi stal tlumočníkem sovětské armády a NKVD, a tak i svědkem výslechů a evidence mrtvých. V květnu 1945 se vrátil do Prahy, kde ho záhy čekalo setkání s československou poválečnou realitou: jeho babička byla jako Němka internována ve sběrném táboře na Strahovském stadiónu a posléze v Malé pevnosti, Scholtena i jeho matku zavřeli na základě udání jejich podnájemníka v srpnu 1945 do internačního tábora v Modřanech. Jen díky intervencím jejich českých přátel byli všichni nakonec propuštěni: zabavený byt včetně inventáře a další majetek jim ale už vrácen nebyl. Před definitivním odchodem do Rakouska v lednu 1947, kde přijal rakouské občanství a nové příjmení, Scholten ještě v československých službách absolvoval rok jako pracovník UNRRA v Brémách. Jeho vzpomínky rovněž podávají svědectví o zpochybněné identitě, resp. o vynucené změně: z předválečného Němce Pfefferkorna s československým občanstvím se po válce stal Vídeňák a rakouský občan Scholten.
ALOIS NEBEL 
| 
