Rozhovory a eseje z první poloviny devadesátých let rozšířené o knižně nevydané dialogy a úvahy z let 1998-2012. Václav Bělohradský se snaží pěstovat filosofii jako literární žánr, který se nerozvíjí za univerzitními zdmi, ale naopak zdi bourá, především zdi oddělující od sebe vznešené a obyčejné, elitní a masové. Jeho úvahy navazují na slavnou Wittgensteinovu definici filosofie jako snahy ukázat mouše, která uvízla v láhvi, cestu ven. Ty láhve vyrábí a lidi do nich lákají různá bratrstva autorizovaných interpretů světa, přikazujících nám, jak máme o světě mluvit a jak v něm jednat. Není dnešní ekologická krize důsledkem takového uvíznutí Západu v láhvi vědecké a ekonomické racionality? Ale naštěstí k Západu patří také anarchistická vzpurnost proti předepsané mluvě, jazykoví vagabundi, díky kterým nakonec z láhví unikáme, i když to unikání nikdy nekončí. Výrazem intermundia, latinští básníci označovali prázdné prostory mezi světy, v nichž studeně fouká a přežijí v nich jen bozi. Ze všech historických světů dnes zbyly jen prostory mezi světy, musíme se naučit v nich žít, i když tam studeně fouká a nejsme bozi. O nutnosti učit se žít v těch mezisvětech jsou rozhovory sebrané autorem v této knize.
ALOIS NEBEL 
| 
