Metafyzická rozprava byla sepsána v zimě 1685–1686, kdy Leibniz sloužil již desátým rokem u hannoverského dvoru, nejprve jako knihovník a pak také jako osobní poradce lankraběte Ernsta Augusta. Podle Leibnize je spisek výsledkem dlouhodobého přemítání – a vskutku lze říci, že představuje první soustavné, co možná úplné a vposled i zakládající podání Leibnizova myšlení před monadologickou tezí. Stran vzniku spisu Leibniz sám uvádí: „Sestavil jsem před nedávnem (nacházel jsem se totiž na místě, kde jsem pár dní neměl co na práci) drobnou metafyzickou rozpravu a rád bych k ní znal mínění pana Arnaulda. Pojednávám zde totiž o otázkách milosti, Božího spolupůsobení na tvory, povahy zázraků, příčiny hříchu a původu zla, nesmrtelnosti duše, idejí, a to způsobem, jenž podle všeho nabízí nové průzory, a může tak vysvětlit velké těžkosti. Takto se nit Metafyzické rozpravy odvíjí od dokonalostí Božích, přes otázku zázraků a universálního řádu, k pojmu individuální substance a kritice základů Descartovy fyziky, aby se následně prostřednictvím teorie zobrazení navrátila zpět k Božím atributům a kulminovala v kristologickém rozjímání. Vydání zahrnuje originální francouzský text podle Akademického vydání doplněný o některé poznámky na okraj, vsuvky, přeškrtnutá či vypuštěná místa z různých fází geneze textu; původní český překlad spolu s poznámkovým aparátem pořídili Jan Makovský a Martin Škára.
ALOIS NEBEL 
| 
