Závěrečná část básnické tetralogie (Běhařovská lhářka, Jindřich Jerusalem, Cesta k lidem) Martina Pocha se soustředí na eponymní městys protkaný potrubím, s nemocnicí Motol ve středu jako místem akce, spěchu, s živým, reálným provozem („Potom hasiči, sanita, exit, obchvat / točité schodiště, Motol, rychlovýtah“), na nějž odpovídá autorova reflexe vlastního vnitřního života i okolí („Jako když polkne lék / zní labutí píseň dětí / jež mocně působí uvnitř / a nutí vyjít s vlky“). Tento konflikt vytváří dynamický prvek, přeskakováním z jednoho bodu na druhý nastává bolestné prolínání obou protichůdných skutečností a nakonec jejich sešití v jeden celek.