Povídky a poetizované prózy Florbely Espancy, zařazené do výboru Masky osudu, vynikají stejnou senzibilitou, s jakou jsou sdělovány prožitky a pocity v autorčiných sonetech, jejichž zlomek vyšel v českém překladu v r. 1997. Prostupují je stejně sugestivní obrazy krajin rodného Alenteja, jež evokují neplodnou vyprahlost a melancholii vřesovišť či těží z intenzivních barevných tónů slunečného kraje, z nichž zejména odstíny žhavosti vyhovují vypjaté představivosti autorky přelomu 19. a 20. století. Zaznívají v nich pocity stesku, marnosti žití, výkřiky úzkosti a existenciální bolesti. Povídky zasazené do prostředí autorce důvěrně známého zaujmou postřehy ze života městské společenské smetánky i z portugalského venkova, v popředí autorčina zájmu však stojí problémy citové a psychologické (zejména, avšak nejen, z oblasti milostných vztahů), často inspirované vlastní životní zkušeností. Otřesená smrtí svého bratra přestala Espanca po několik let psát poezii, avšak celou jednu knihu povídek, přímo či nepřímo touto tragickou událostí inspirovaných, věnovala tématu smrti ve spojitostech mnohdy šokujících, od otázek dotýkajících se posmrtného života a nadpřirozených jevů přes doteky smrti a krásy, smrti a lásky až k nekrofilii.
ALOIS NEBEL 
| 
