První monografie Markéty Othové sleduje její intuitivní sestup dějinami fotografie. Východiskem se jí stal archivní obrat devadesátých let, když z rozsáhlého archivu vlastních snímků umělkyně od roku 1994 sestavovala fotografické instalace, v nichž byl význam jednotlivých fotografií určen až syntaxí celku. Od těchto prací se počátkem nového desetiletí autorka posunula k takovému užití fotografie, jaké známe z konceptuálního umění sedmdesátých let. Ve svých nejnovějších dílech se pak více než kdy předtím zabývá výstavbou jednotlivých obrazů, které v přísném protikladu k předchozím cyklům snímá výhradně v laboratorních podmínkách fotografického studia. V pohybu dějinami fotografie se tak v současnosti dostala na úroveň experimentů fotografické avantgardy dvacátých a třicátých let 20. století. Podobně jako její představitelé i Markéta Othová se ve svých pracích nyní táže po povaze fotografického média a stabilitě vizuálního světa.