Ve své nejvýznačnější práci autor sleduje vývoj magie od jejích předkřesťanských kořenů, přes její křesťansko-pohanskou podobu v období vrcholného a pozdního středověku až po její okultistické vyústění v 15. a 16. století. V centru jeho zájmu nestojí pouze magické praktiky křesťanské Evropy, ale stejně tak i učenecké představy o magii arabských středověkých intelektuálů a jejich vlivu na renesanční okultismus. Tuto knihu je rovněž možné číst jako středověký dialog mezi pověrečností, počátky přírodních věd a pokusů propojit lidovou zbožnost s ortodoxními náboženskými představami, s vědomím, že laici nemohou většinu teologických subtilit pochopit a že je pro ně třeba věrouku zjednodušit a částečně i zpohanštět.