Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z „látky, z níž je utkán svět“ své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: „S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme.“ Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury.
ALOIS NEBEL 
| 
