Pokud by někdo chtěl napsat povídku ve stylu Leonarda Michaelse, tak by se mu to s největší pravděpodobností nepodařilo. Měl by dobře znát život New Yorku 60. a 70. let, měl by být židovským intelektuálem středního věku, svérázně a tragikomicky se potýkat s absurdnostmi partnerských vztahů, večírků, práce, sexu a života vůbec. Měl by dokázat tato témata rozehrát a rozkrýt za skutečností nazíranou s inteligentním humorem, ztvárnit je s mimořádným citem pro jazyk, propojit prozaické vypravěčství s básnickými kvalitami — metaforickou perspektivou, rytmem nebo zvukomalbou. Především by však jako Michaels měl s originální invencí dokázat rozvinout situaci či pocit do příběhu a zároveň jej zpět koncentrovat do povídkového textu. Toto přirozené a zároveň neotřelé vidění se vyznačuje dokonalou vypravěčskou dynamikou, zkratkou a plynulou vzájemností všech rovin textu. Stejně tak jako se doplňují obě nohy, i když možná někdy levá nemusí poslouchat tu pravou.
ALOIS NEBEL 
| 
