Borzičova sedmá básnická kniha Legendy navazuje ve zkoumání mytického podloží všednosti na jeho sbírku Orfické linie (Malvern, 2015). Tentokrát ovšem básníka jeho toulavé boty zavedly nejen na místa zdejší, kde ochutnal rozkoš i žízeň, radost i hlad, ale přes obyčejný Berlín a neobyčejný Lisabon dokráčel až do dálného Orientu, který utkal z látky bdělých snů. Zde se setkal s Rudou dákiní – ženským božstvem vadžrajánového buddhismu, které s chutí stíná hlavy našim iluzím. Ve společnosti dávných čínských básníků se uzdravil z psychosomatické chřipky, a ještě si stačil odskočit na jakýsi Měsíc v post-apokalyptické době, zřejmě z klimatického žalu. Při tom všem utržilo jeho masité srdce pár krvavých šrámů, avšak coby pozorný žák tantrických mistrů zůstal Adam Borzič nadále otevřen zázraku reality, i když šlehá divá v hrstce milostného popela.
ALOIS NEBEL 
| 
