Sociálněantropologická studie nás přivádí do několika velice různorodých terénů v rámci české katolické církve: do jedné východočeské vesnické farnosti, do jiné ve větším městě, do farností spravovaných komunitou Chemin neuf či salesiány Dona Bosca, do farnosti, kde působili dva spolukněží, dále do společenství, které vzniklo v rámci tajné církve a do okruhu věřících kolem Kněžského bratrstva sv. Pia X. Výzkumníci zde zkoumali, jak se v těchto společenstvích vzájemně definují laici a klerici a jak se konceptualizují, ale i prakticky uskutečňují jejich vztahy. Jaké služby může kdo zastávat, jaké zodpovědnosti nést, jak se slaví liturgie, jak se rozhoduje a plánuje? Jak se „žije církev“ a o jakou církev věřící usilují, o jaké sní? Kde a proč jsou vztahy laiků a kleriků bolavé, v čem se míjejí, jaké komunikační platformy tu chybí? Terénní výzkum je doplněn o rozhovory s laiky i kleriky, kteří reflektují vývoj laicko-klerických vztahů z pozice spirituálů, kněží, pastoralistů či rektorů kněžských seminářů na jedné straně, a lidí angažovaných v podporování zodpovědnosti a vzdělávání laiků na straně druhé.