Význam díla Ladislava Čepeláka (1924-2000) spočívá v naprosto ojedinělém souladu zvolené techniky, tématu a výrazu. Východiskem jeho práce bylo poznání přírody (skutečnosti) a pronikání pod její povrch. Pozorovat co zůstává stálé, co se mění. Podoby krajiny, střídání ročních dob, okouzlení nad proměnlivostí konkrétního motivu. To co jej v přírodě obklopovalo, si podvědomě rozdělil na jednotlivá témata. Pole, brázdy, sněhové stopy, horizonty, obloha, mraky. Strom, větve, listy, květy, ptačí hnízda, housenky a motýli. Společně tvoří mozaiku celé krajiny. Jeho tvorba má svůj vnitřní vývoj nezávislý na aktuálních tendencích. V závěru překračuje „hranici reálného a směřuje k obecnosti, reflektuje otisky zanechané v jeho nitru. Příroda již není napodobována, ale nově vzniká. Zřejmě proto, že se důsledně zabýval grafikou, nebylo dosud zpracováno zařazení Čepelákova ztvárnění tématu krajiny do kontextu s českou krajinomalbou. Grafické techniky, vesměs hlubotiskové, se kterými pracoval, jsou běžně známé a užívané. Jeho praktické postupy a kombinace ale doposud nebyly plně osvětleny. Podrobná analýza těchto technik, včetně praktické dokumentace, je pokusem tuto absenci napravit pro pochopení Čepelákova díla i média grafiky jako takového.