V roce 2009 jsme si připomněli sto let od smrti George Tyrrella a posmrtného vydání jeho knihy Křesťanství na křižovatce. Je dobře známo, že Tyrrellova poslední léta byla poznamenána hořkou náboženskou kontroverzí, tzv. „modernistickou krizí“, během níž byl vyloučen z Tovaryšstva Ježíšova a katolická církev jej exkomunikovala. Přes vzdálenost, která nás od něj dělí, zůstává tajemnou a zajímavou postavou. Svolání II. vatikánského koncilu papežem Janem XXIII. v roce 1959 rozděluje těchto sto let na dvě přesné poloviny. I význam této události se stal předmětem ostrých sporů a hledání autentické „hermeneutiky“ koncilu stále trvá. Tyto dvě „krize“ – „modernistická“ kontroverze a pokoncilní krize interpretace – jsou vzájemně propojeny a kniha jako Křesťanství na křižovatce si proto i dnes zasluhuje naši pozornost. Argument lze stručně shrnout následovně: Tyrrell a ostatní „modernističtí“ myslitelé se pokusili o – podle jejich názoru nezbytně nutné – usmíření mezi katolickým křesťanstvím a moderním světem. Oficiální církev tento pokus potlačila. Tyto otázky však nevyhnutelně znovu vypluly na povrch v desetiletích, jež II. vatikánskému koncilu předcházely, i na koncilu samotném. Mnohé z nich zůstávají nevyřešeny dodnes. V tomto ohledu pak Tyrrell není kacířem, ale je třeba jej nahlížet jako „prorockého“ předchůdce průlomu, jejž koncil představoval. Pozitivní kauzální spojení mezi Tyrrellem a koncilem, jakkoliv se může zdát slabé, nás tedy přivede k přehodnocení jeho odsouzení oficiální autoritou. Samozřejmě pro ty kritiky, kteří považují tento koncil a jeho pokus o sblížení s modernitou za katastrofální chybu, je odsouzení Tyrrella správným soudem nad jeho idejemi. Pokud však koncil považujeme za platný, pak z toho vyplývá, že bychom měli uvažovat i o jisté formě Tyrrellovy rehabilitace. Z doslovu Michaela Kirwana.
ALOIS NEBEL 
| 
