V druhé půli 13. století dosáhla přemyslovská epocha již dříve zahájenými hospodářskými a sociálními změnami kulminačního bodu svého staletého vývoje. I české země přitom vcházely do styku s migračními pohyby, které měnily etnické poměry mezi Labem a Odrou. Zasáhly hlavně Slezsko, ve slabší míře i Čechy a Moravu. Završování těchto procesů, jejich vztah ke staršímu osídlení a jakou roli v tom sehrávaly tvořící se vazby mezi vesnicí a městem, to jsou otázky pro pochopení celého 13. století. Právě v nich spočívá těžiště příštích výkladů, ukončených rolí jihlavských, brodských a ve vrcholné fázi kutnohorských stříbrných nalezišť. Bez nadějí vkládaných do kutnohorských couků by stěží světlo světa spatřil „věčný a pevný“ pražský groš, ohlašující zásadní obrat v monetární praxi českých zemí, jejich další hospodářskou aktivizaci a pokračující posilování „městských“ regionů. Již tehdy se zároveň dá pozorovat i odvrácená strana tohoto „pokroku“, a to jeho zásahy do přirozené krajiny se všemi důsledky z toho plynoucími.
ALOIS NEBEL 
| 
