Kresby Vladimíra Renčína (1941) patří k základním a zároveň nejtrvalejším hodnotám našeho národa a jsou pevně ukotveny v české kultuře. Přestože nejsou jednoduché, oslovují nejširší publikum. Renčína zná každý, prezident i popelář, univerzitní profesor i zemědělec. V tom je zároveň překvapivý. Když měl těsně po svých čtyřicetinách výstavu na Staroměstské radnici v Praze, přišlo přes 140 000 lidí. Zřejmě to bylo poprvé a asi také naposled, kdy se tato vznešená budova otřásala smíchy. V Návštěvní knize dodnes zůstaly tisíce podpisů a stovky vzkazů nadšených návštěvníků. Kniha, kterou držíte v ruce, je výsledkem výběru myšlenek, postřehů, ale i vzpomínání, které během mnoha let Vladimír Renčín napsal nebo řekl. Byl mnohokrát doslova přinucen mluvit na vernisážích svých výstav i výstav svých přátel, tu a tam dal rozhovor spřízněnému novináři, neubránil se rozhlasovému reportérovi, případně ho vtlačili před televizní kameru, aby s ním natočili třeba pořad z cyklu GEN. Často to přineslo takřka detektivní pátrání po pramenech, protože s Vladimírem Renčínem jednoduše nelze dělat rozhovory na povel. Je o to cennější, že budou zachovány alespoň v této podobě. Vladimír Renčín má vlastnost všech mimořádných světových umělců: mnohdy o sobě pochybuje. A to přesto, že je za ním víc než dvacet tisíc kreseb publikovaných doma i v zahraničí, desítky knih, stovky výstav, dva večerníčky, divadelní hra i poštovní známka. Říká, že se uklidnil jen jedinkrát – to když otevřel jakousi zahraniční publikaci a tam v rejstříku objevil pěkně za sebou: Rembrandt – Rencin – Renoir.
Krabice od bot je o tom, jak v náručí matky přežil v krytu bombardování Drážďan, o postavách, které ho provázely životem, a také o jeho osudové ženě, která se stala vzorem legendární Marie. Pokud jeho kresby máte rádi, po přečtení této knihy je budete mít ještě raději.
ALOIS NEBEL 
| 
