„Kavárna je tady kostel pro kuřáky!“ čteme v jedné z básní sbírky. Sylva Fischerová píše o městě, ve kterém se narodila a ve kterém od dob univerzitních studií žije. V některých básních město dokonce nemá jméno, a přece je to nepochybně Praha a její genius loci: Valdštejnská zahrada i náplavka, ale také Velká Praha včetně Motola, Modřan či barrandovských teras. V první části vystupuje zejména Praha osmdesátých let dvacátého století i se znárodněnou kavárnou, pasážemi a „chrámem Techniky“ a s podivnou atmosférou těch let – a ve druhé části Praha nedávná a současná, vždy přitom zažívaná osobně, v celku dějin i životního příběhu. K mnoha obrazům Prahy přidává Sylva Fischerová v tomto výsostně autorském výboru, kde některé básně vycházejí v této podobě poprvé, ještě další obrazy: Praha jako „dryák ředěný Vltavou“ i místo, kde „dějiny světélkují“. I ona ale ví, stejně jako Franz Kafka, že „tahle matička má drápy“.