Kosí srdce je próza o magické Praze. Jejím rámcem je pěší putování z Hlavního nádraží na Pražský hrad, které se odehraje během jediného dne. V četných reminiscencích, odkazech a vzpomínkách se ale vyjevuje obraz Prahy od jejích mytických počátků až po konec dvacátého století. Devadesátá léta dvacátého století jsou nejčastějším časem příběhu, rozsáhlý úsek textu je ale věnován i legendě o Bruncvíkovi, zpracované částečně parodicky, částečně ve stylu fantasy. Reminiscence na pražské legendy a pověsti se prolínají s líčením prostředí zcela reálných, od dělnické ubytovny na periférii Prahy po luxusní prostory Obecního domu. Autor v sobě nezapře básníka, v próze je ale uplatněno také množství faktografie kunsthistorické i historické, četné jsou odkazy na výtvarná díla spjatá s Prahou a ovšem i citáty literární, od Kafky po Bondyho. Dá se říci, že autor se zabývá stejně intenzivně úzkostným existenciálním osaměním jedince manipulovaného společností, jako chutí piva v pražských hospodách a výčepech a hospodskými historkami. Probírá minulost míst notoricky známých, jako je Karlův most, ale zavádí čtenáře i na okraj Prahy, kde se z betonárky lije beton do náklaďáků s míchačkami. Hrabe se ve zvetšelém prachu historie i objevuje věci přítomně zázračné, jakoby právě vytažené z tavicí pece zasvěcenců. V jednotný celek spojuje všechnu tu pestrost autorův precizní styl a přesná práce s jazykem.