Jazykově střídmá až prostá, senzuálně i spirituálně vypjatá lyrika, v níž hluboko zespod duní osud prokletých básníků, vysoko shůry nečekaně zahřmívají blakeovsky nalité vize, ale také laskavě shlíží slunce, žertují lidé a voní květiny. A v tomto zvláštním vnitřním prostoru nevězí schouleno obligátní básnické já, nýbrž do všech světa stran vystřeluje naléhavé, vášnivé — Ty! Ty, tatínku, ale i Otče; Ty, můj synu, ale i Synu-Beránku; Ty, důvěrný můj milý, ale i nejdůvěrnější Bože-Milenče… Miloval mě Bůh tuto noc / jenom třináctkrát / a já jsem se ho ptala / seš ty-li vůbec chlap / když už nemůžeš. Posmrtný debut předčasně zesnulé brněnské básnířky vychází s doslovem Zdenka Plachého.
ALOIS NEBEL 
| 
