To léto roku 1970 jsme se povalovali v trávě, odháněli komáry a rozhlíželi se po našem údolí. Skautský tábor zmizel. Na palouku zůstaly jen slehlé čtverce po stanech a vyšlapané pěšinky. Byli jsme trochu rozpačití. Zbylo nás pár patnáctiletých kluků, kterým právě komunisti zakázali skauting. Co dělat? Postavíme si chajdu! Třeba kolibu, to bude nejsnažší, usoudili jsme a začali se zvedat ze země. Druhý den už stála konstrukce budoucí stavby. Dospělí, kteří pak s údivem sledovali, co se v zapomenutém údolí děje, uzavírali sázky. Přečká koliba zimu? A jak dlouho může tahle parta vydržet spolu? Loni to bylo padesát let. Koliba stále stojí a parta oslavuje. Třeba touhle knihou...
ALOIS NEBEL 
| 
