Postava posledního rakousko-uherského panovníka, císaře a českého krále Karla I. nijak zvlášť nezakotvila v české historické paměti. Karel je ten, který prohrál, ten, jenž ztratil korunu. Z českého hlediska by mohl být Karel považován za Masarykova protihráče. Chtěl zachránit svou říši tím, že ji vyvede z války a reformami usmíří její národy – byl tedy mužem míru a reformy. Neuspěl. Nepodařilo se mu skoncovat s válkou, nepodařilo se mu zachránit a obrodit mnohonárodnostní říši v evropském středu, ztratil trůn, musel odejít do exilu, jeho pokusy o znovunabytí vlády skončily fiaskem. Umřel ve vyhnanství, mlád a poražen. Patří však dějiny jen těm úspěšným, jen vítězům? A ostatně, viděno z odstupu osmdesáti let: kde je ta palma vítězství z roku 1918?
ALOIS NEBEL 
| 
