Třídílná biografie o životě a díle jednoho z největších, nejznámějších a nejčtenějších autorů světové literatury, pražského německy píšícího spisovatele Franze Kafky (1883–1924) je rozsahem i významem monumentální, výjimečná a zcela ojedinělá. Německý literární historik, který kromě literární vědy vystudoval rovněž filozofii a matematiku, pracoval na třídílném souboru celých osmnáct let. Všechna fakta, každou drobnou jednotlivost pečlivě ověřoval a dokládal, striktně se vyhýbal zaplňování bílých míst v Kafkově životě fikcí, spisovatelovu osobnost a dílo zpodobnil v celé složitosti a komplexnosti. O Kafkovi přitom vypráví nesmírně poutavě, střídá esejistické i vyprávěcí pasáže, zpřítomňuje dobové panorama, každý díl se čte jako román.
Franz Kafka (1883–1924), světoznámý pražský německý spisovatel židovského původu, je neodmyslitelně spojen s Prahou, v níž se narodil, kde prožil většinu svého života a kde je také na Novém židovském hřbitově pohřben. Praha zásadním způsobem ovlivnila jeho život, myšlenkový svět i dílo. Ačkoliv Kafka patří k nejuznávanějším a nejpřekládanějším světovým autorům, přestože je jedním z nejznámějších pražských rodáků, publikací o jeho životě a díle existuje v češtině kupodivu nemnoho. Dosavadní životopisné publikace o Kafkovi se až na výjimky věnovaly dílčím oblastem a etapám jeho života a díla. Z nejdůležitějších lze jmenovat knihu Františka Kautmana Franz Kafka (Academia 1996), překlad knihy německého kafkovského badatele Klause Wagenbacha Franz Kafka (Mladá fronta 1993) či kratší studie Josefa Čermáka. Teprve třídílná publikace německého literárního vědce, filozofa a matematika a v neposlední řadě předního kafkologa Reinera Stacha, čítající 2000 stran, tak vlastně poprvé opravdu komplexně mapuje a shrnuje všechny dosavadní, mnohdy dosud nepublikované poznatky o Kafkových osudech, jeho rodinném zázemí, osobních vztazích, ať už přátelských či mileneckých, o jeho politických, sociálních a kulturních vzorech, názorech a postojích a samozřejmě o jeho románech, povídkách, dopisech a dalších textech. Reiner Stach pracoval na své rozsáhlé trilogii celých osmnáct let, prostudoval neuvěřitelné množství materiálu, pročetl dobový tisk a především se opíral o kritické vydání Kafkových děl, korespondence, deníků, a dokonce úředních spisů, které vycházely v průběhu let v německém nakladatelství S. Fischer. Díky této edici měl autor unikátní možnost sledovat proces vzniku Kafkových textů, vnořit se do jeho pocitů a citů, myšlenek a názorů. Prozkoumal Kafku vskutku zevrubně, ve všech oblastech, nepominul samozřejmě ani jeho styky s ostatními spisovateli a básníky z pražského okruhu německy píšících autorů, německo-české vztahy či Kafkův vztah k židovství a sionismu. Při vší obsáhlosti materiálu chtěl však zároveň napsat dílo čtivé, které by nebylo určeno pouze odborníkům, proto vedle přesných citací a literárně historické analýzy využil také vyprávěcí postupy. Stachův styl je velmi barvitý a živý, text se čte jako „biografický román“. Ve všem se ale Stach bezpodmínečně opírá o fakta, jakákoli fikce je tabu a Kafku a jeho dílo neustále zasazuje do dobového kontextu. Tím se mu podařilo vytvořit pestré panorama doby a zároveň citlivou studii mimořádné osobnosti. Jeho dílo je ve světovém měřítku nesmírně cenné, německá kritika je považuje za skutečný milník německé literární historie a bezpochyby bude velmi přínosné i v českém kulturním kontextu.
První díl Rané roky mapuje Kafkovo dětství a mládí, studia a první léta strávená v zaměstnání, tzn. roky 1883 až 1911. Stach si všímá, jakým způsobem se rozvíjelo Kafkovo jazykové nadání a jeho dovednost vyprávět příběhy, nepomíjí zrání jeho sexuality ani s jakým nadšením sledoval vznik a rozvoj nových technologií, médií (rozhlasu, filmu atd.) či vědy a techniky (např. letectví apod.). Kafka je v tehdejší Praze svědkem národnostních sporů a napětí, které rovněž zasahuje židovské obyvatelstvo. Stach zmiňuje mj. tzv. hilsneriádu, která byla vodou na mlýn demonstrací, ba násilností pražských studentů vůči německým spoluobčanům. Za důležitou událost považuje také Všeobecnou jubilejní zemskou výstavu uspořádanou v roce 1891 v Praze, která přispěla k dalšímu štěpení obyvatelstva. Zatímco Němci vzývali ideu velkého Rakouska, tradici a stát a výstavu bojkotovali, Češi se obraceli k moderně a pokroku a výstava se stala jejich velkým triumfem. Je fascinující sledovat, jak se citlivý Kafka za těchto okolností vymaňuje z rodinného prostředí a duševně se osamostatňuje, jak si buduje svou individualitu, objevuje svět literatury a stává se její aktivní součástí, a to navzdory očekávání rodiny a často i radám přátel. V souvislosti s prvním svazkem Stachova monumentálního opusu lze ocitovat pasáž z recenze Hellmutha Karaseka, jež vyšla 27. září 2014 v deníku Die Welt: „Hodina, kdy se Kafka 3. července 1883 narodil, přechází v Stachově podání v grandiózní panorama spletitých dějin Prahy a českého sebepojetí. Tehdejší Praha měla okolo 220 000 obyvatel. Osmdesát osm procent z nich se hlásilo ke katolictví, dvě procenta k protestantské víře a devět procent k judaismu. Doba Kafkova narození se odehrávala ve znamení radikálních změn. Zatímco město uvnitř starých hradeb obývali z valné části Němci a německy mluvící Židé, opodál probíhala nepozorovaná, leč rozhodující změna: předměstí osidloval český proletariát a české sebevědomí rostlo. Pokus předsedy vlády zavést po vyhraných volbách češtinu jako první úřední jazyk ztroskotal na odporu rakouských Němců. Národní mladočeské hnutí se zapletlo s vídeňským antisemitismem německy mluvících rasistů, jako byl Georg Heinrich von Schönerer a starosta Vídně Karl Lueger.“
ALOIS NEBEL 
| 
