Jednou z nejvýraznějších literárních událostí posledních let se bezesporu stala povídková kniha Jana Balabána Možná že odcházíme. Byla nominována na Státní cenu, zvítězila v anketě Lidových novin o Knihu roku 2004 a v roce následujícím získala i cenu Magnesia Litera za prózu. Autor se stal od té doby v literatuře pojmem, a tím větší očekávání vzbuzuje jeho nový titul. Balabán se v něm ocitá skutečně na hraně. Podobně jako v předchozí knize nacházíme hrdiny povídek v okamžicích životního zlomu, kdy se hroutí jejich minulé životy: komunistická herečka Alexandra umírající na rakovinu, Ludvík Chmelnický bojující s astmatem, opuštěný Emil ocitající se na pokraji sebevraždy nebo Světlana zlomená rodinnou tragédií. Balabán však jde ještě dál. Jeho hrdinové nejsou svazováni jen sítí deformovaných rodinných vztahů či osobních slabostí a běsů, do jejich životů nepřímo zasahují i traumata velkých dějin. Do těchto osudových dramat jdoucích až na dřeň lidské existence však nečekaně vstupuje cosi zvenčí — zaklepání na dveře, úsměv či pohled na obrázek pověšený v kuchyni — světlo, které mobilizuje vnitřní sílu otočit znova přesýpací hodiny lidského života. Jsme tady. Ono „my“ zde neznamená jen to, že se deset povídek nakonec spojí v celek a osudy jednotlivých postav se protnou, říká také, že spolu s nimi jsme i my součástí jednoho nekončícího příběhu, který přináší také útěchu a naději.
ALOIS NEBEL 
| 
