Kniha Jizvy zůstávají / Dědictví zla stále živé zpracovává téma dětí politických vězňů a nepřímo navazuje na titul Nezhojené rány národa, který vyšel v roce 2012, kde však toto téma bylo zmíněno jen okrajově.
Protože životní pouť dětí nelze oddělit od rodičů, sleduje nová kniha stejně jako kniha předchozí též život žen, persekuci rodin. Neopomíjí situaci doma po propuštění, ani jak se nový stav promítal u dětí a jak se vyvíjel život a vztah rodičů; kniha je tedy spjata i s tématem muklovským. Časová linka zasahuje až do normalizace potažmo do dnešní doby.
Rodiny politických vězňů zůstaly po roce 1990 ne zcela zapomenutým, ale do jisté míry opomíjeným rozměrem komunistické persekuce. Dostalo se jim mnohem menšího prostoru než vězňům. Děti se ocitly ještě více stranou než jejich mámy. Toto se snaží kniha napravit. Podobně jako u titulu Nezhojené rány národa nejde jen o ztvárnění dějových částí života. Čtenář se též dostane hluboko pod viditelný povrch a do citlivých niterných rovin osobních vztahů vězeň/žena, vězeň/dítě, dítě/matka, vězeň/rodiče. Kniha sleduje různé psychologické okolnosti, zamýšlí se, rozebírá, dovozuje.
Klade i otázku, kdo byl zasažen víc. Zda političtí vězni, či jejich ženy. Jak poměřit jedny a druhé rány. Zobrazuje, jak muklové v lágru nazírali na rozvody a jak se po návratu mohl postupně zhroutit i pevný svazek, který přetrval léta věznění. Otevírá otázku smyslu odboje, a zda v rodinách odbojářovi jeho aktivitu proti režimu nevyčítali. Rozebírá vnitřní stav vězňů po návratu a v dalších letech, kdy se jim ne vždy dařilo podle jejich představ a kdy mohli postupem času po marné snaze částečně rezignovat. Leckdo z nich se celý život po propuštění sháněl po něčem, co nalézt nemohl – totiž po klidu a naplnění, které mu ukradli komunisté, popř. marně hledal sám sebe, toho, který zmizel v propadlišti lágrů. Vystihuje, jak se režim na dětech vězňů podepsal celoživotně nejen z hlediska vnějšího stavu, ale i z hlediska stavu duše.
ALOIS NEBEL 
| 
