V souborné knize Jazyk a slovník se představuje výbor menších studií z autorova padesátiletého přemýšlení o jazyce, českém i řadě dalších, z okruhů tematicky základních i opomíjených, především však stojících mimo tradiční čistě gramatické pohledy. Pozornost je zaměřena zvláště na oblasti klasické lingvistiky a v intencích pražského myšlení také na otázky nepříliš často řešeného pojmenování v rámci široce pojatého lexikonu.
Důstojné místo zaujímá připomenutí klasiků moderní lingvistiky, především strukturalistické, jak je rozpracovávala už předválečná Pražská škola, jež zásadně ovlivnila vývoj domácí i světové lingvistiky v řadě pojmů a postupů, které přinesla. Uvádějí se tu i největší osobnosti jejích dějin – otec moderní lingvistiky Ferdinand de Saussure či z domácích pozoruhodný obecný lingvista a typolog Vladimír Skalička. Konečně tu hrají svou nezastupitelnou roli také některé základní a zcela samozřejmé pojmy a vztahy oné doby, bez nichž se dnes už neobejdeme, jako synchronie–diachronie, funkce, opozice, paradigmatika–syntagmatika či centrum–periferie. Jistou syntézu dobového učení představuje i obsáhlá typologická studie germánských jazyků.
Slovník se ve výboru prezentuje v oblasti zdánlivě okrajové, leč mimořádného významu, jíž je rozpracování Mathesiova jazykového pojmenování – zde zejména v typologickém a srovnávacím pohledu, ale i v poznámkách o jeho roli v jazyce mluveném ve vymezení proti jazyku psanému, stejně jako v možné opozici k syntaxi. Zásadní je ovšem metoda rozboru jak detailně a modelově na bázi korpusových dat, tak i zcela obecně v syntéze tvořící základ lexikografického metajazyka při jeho výkladu, anebo třeba v pokusu představit sémantický systém českých slovesných předpon. Stejně zásadní a nové tu jsou i příspěvky o sémiotické stránce a aspektech slovníku a lexémů, jejichž znaková podoba se v prvních krocích systematizuje, anebo zásadní poznatky zachycující typologii a zákonitosti lexikální syntagmatiky, zvláště kolokací, donedávna zcela nepoznané.
Výbor doplňují příspěvky rámující jazyk a jeho užívání sociolingvisticky, především v kritických poznámkách k českému preskriptivismu, proti němuž stojí funkčně nesešněrovaný mluvený jazyk, zvláště obecná čeština, a to i v širším rámci úvah o jazycích Evropy či pokusech o umělý jazyk.
ALOIS NEBEL 
| 
