Jan Pivec (1907 - 1980) patřil do generace herců, ve které se urodilo tolik výrazných talentů, jako nikdy předtím a vlastně ani potom. Byl jedním z nejlepších a stál na samém vrcholu. Jeho herecký projev plný vřelosti, nadhledu a člověčiny dokázal (a díky filmu a televizi stále dokazuje) sstrhnout diváka nejprve v němý úžas a pak v halasné nadšení. Režiséři jej obsazovali do rolí dramatických (Jan Hus, Filosofská historie, Minulost Jany Kosinové) i komických (Muži nestárnou, Hotel modrá hvězda), protože v každé dokázal zazářit, ponořit se do ní naplno a odevzdat výkon, okterém se mluvilo jen v pozitivech a který pozdvihl úroveň celého filmu či televizních inscenaci.Říkalo se o něm, že je hercem intuitivním, že nad svými rolemi příliš nepřemýšlí. Jenomže opak byl pravdou. To jen ta jeho neobyčejná lehkost hraní způsobovala, že to vypadalo, jako by svou roli nehrál, ale žil. Říkalo se o něm, že je morous, škudlil a že své partnerky sužoval žárlivostí, hypochondrií a hysterickými scénami. Mezi grandy, kteří výplatu rozfofrují během jednoho večera sice skutečně nepatřil, ale k žárlivosti měl daleko, hypochondrii hrál k pobavení svého okolí, hysterické lidi z duše nesnášel a svou ženu Věru miloval celým srdcem. Od třicátých let až do konce šedesátých let tvořil jeden ze základních hereckých pilířů Národního divadla a bylo smutné sledovat, jak mu vedení Zlaté kapličky od počátku 50. let tak dlouho svěřovalo role nedůstojné jeho talentu, až ho tím donutilo k rozhodnutí odejít na odpočinek. O tom všem, a ještě o mnoha jiných stránkách jeho pestrého života, se dozvíte v této knize, která vám Jana Pivce představí tak, jak ho neznáte.
ALOIS NEBEL 
| 
