Kniha Jiřího Kotena se snaží nalézt odpovědi na otázky, jaké záměry mají tvůrci vyprávění, co při tvorbě fikcí „dělají se slovy“, jakým způsobem jim dokážou čtenáři náležitě rozumět atd. Za nejvydatnější inspirační zdroj autorovi posloužila takzvaná teorie řečových aktů (J. L. Austin, J. R. Searle), ale také teorie fikčních světů (L. Doležel, M.- L. Ryanová), která umožňuje tradiční pragmatické koncepty aktualizovat a domýšlet. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění „bylo nebylo“ je tudíž výstižná pro všechna fikční vyprávění: kooperující čtenáři vědí, že mají číst vyprávění o tom, co nebylo, jako kdyby šlo o vyprávění o tom, co se skutečně přihodilo. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle se autor snaží vysvětlit, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce. Fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl. Prostřednictvím automatické pravdivosti fikčního diskursu Koten mj. dále objasňuje, proč literatura neztrácí svou přesvědčivost ani tam, kde vypravuje jevy jinak nesnadno zobrazitelné (např. detailní zobrazení psychického života postav). Dílčí úvahy jsou dokládány na bohatém materiálu české i cizojazyčné narativní literatury.
ALOIS NEBEL 
| 
