Velkolepý antický epos Ilias, líčící obléhání Tróje, začíná ve vojsku stiženém morovou nákazou. Výpravnou epickou báseň o šestnácti tisících verších z 8. století př. n. l. dějově sjednocuje téma Achilleovy urážky a jeho hněvu, znovu a znovu však k nám z děje proniká tragicky sžíravý pocit lidské smrtelnosti. Hrdinové podstupují volbu mezi všedností a stálou blízkostí smrti jako běžnou součást každodennosti. Ilias ukazuje i hranice takového postoje: v závěru je Achilleovi dovoleno , aby alespoň na okamžik překročil svůj stín a pocítil společně s otcem muže, jehož v boji zabil, hořkost a nesmyslnost lidského údělu. Tento pocit v lidech ostatně vzbuzují i bohové, jejichž jednání je kruté, lstivé a nevypočitatelné – jako samotný osud.
Tři tisíce let, možná déle, se potýkáme stále se stejnými pocity, které kotví v lidské povaze, a tak nás v dnešním bolestně tápajícím světě homérské příběhy oslovují naléhavěji než jindy. Homérovo líčení si v překladu Vladimíra Šrámka zachovává svěžest i po téměř třech tisících letech. Rušný dobrodružný příběh ve volném, rychle plynoucím rytmizovaném verši nechávajícím vyniknout proud hlavního děje; to je Ilias pro moderního člověka.