Kdože to tedy byl - ten William Shakespeare? Čtyři staletí poté, co největší spisovatel naší civilizace žil a tvořil, neustávají dohady o jeho skutečné identitě. Autor, který se svobodně rozhodl skrýt své pravé já pod pseudonym, totiž provedl utajovací manévr se stejnou geniálností, s jakou vnikal do lidské podstaty svých současníků, kteří se stali předobrazem jeho divadelních postav. Navzdory celé vývojové spirále se od nich lišíme tak překvapivě málo, že se v nich poznáváme, že nás vzrušují, jako by jejich osudy byly naše vlastní. ALE ZÁHADA JIŽ BYLA ROZLUŠTĚNA. Jenom převládá jakási všeobecná lhostejnost. Bylo už tolik hloupých, jalových, nikam nevedoucích hypotéz, že vznikla sdílená nechuť zabývat se nějakou další teorií. V tomto případě - Shakespeare/Oxford - ovšem nejde o autorskou teorii, ale o systém, kde jeden fakt zapadá do druhého jako v soukolí, jež je divem jemné mechaniky. Lidi to jaksi nezajímá. Jako by po spoustě planých poplachů nevyběhli hasit, když doopravdy hoří. Pravda, ono nehoří, nanejvýš něco doutná a čpí, není velké nebezpečí z prodlení - ovšem generace za generací přichází o osvobozující zjištění, o úlevu a radost, jaké přináší poznaná pravda. Jde o to přijmout ji. Napít se čisté vody nebo dobrého vína.
ALOIS NEBEL 
| 
