Saba byl malý kluk, když spolu se starším bratrem a otcem po ruské okupaci Jižní Osetie uprchl z Gruzie do Velké Británie. O dvacet let později se všichni tři stále potýkají s minulostí, pronásledují je vzpomínky na místa a na lidi, které při útěku museli opustit. Otec Irakli nakonec volání chátrající, ale stále krásné domoviny a neodbytným vzpomínkám na ztracenou manželku podlehne a vrátí se, jenže pár týdnů po příjezdu do Gruzie zmizí. Po jeho stopách se tam vydá starší syn Sandro, ale zakrátko se ztratí i on. A jako v pohádkách, do třetice se na cestu vypraví Sabo, který ale dobře ví, že Tbilisi je plné vzpomínek, které na mě čekají jako miny. Román Lea Vardiashviliho o návratu do země, poznamenané životem v sousedství rozpínavého impéria, lze číst jako novodobou pohádku, ale i jako milostný román o ztracené zemi, kterou se pomocí slov znovu snaží vykouzlit. A zatraceně dobře se mu to daří, vytváří nezapomenutelné obrazy ztraceného města, v němž se prolínají obrazy z dětství s těmi současnými.
Tenhle román mě rozsekal. Během četby jsem střídavě lapal po dechu, smál se a plakal. Tahle odysea o gruzínském uprchlíkovi, který se vrací do rodné země, aby zachránil svou rodinu, je prosycená ironií, ale především překypuje lidskostí - a i když zanechala mé srdce potlučené a bolavé, prahlo číst dál a dál. Khaled Hosseini
Tahle něžná, syrová a vtipná kniha se zatraceně dobře čte. Colum McCann
ALOIS NEBEL 
| 
