Publikace představuje první syntetické zpracování dějin hlaholského písemnictví, které vznikalo ve druhé polovině 14. a na počátku 15. století v pražském klášteře Na Slovanech, známém později pod označením Emauzy. Po obsahové stránce se práce věnuje hlaholským textům v církevní slovanštině a staré češtině. Rozsáhlá studie shrnuje chorvatské zdroje emauzského hlaholského písemnictví za Lucemburků, zejména za vlády Karla IV. Hlavním cílem práce je filologická analýza dosud opomíjeným hlaholským pramenům v církevní slovanštině, které bezprostředně souvisejí s literární činností pražských Emauz (breviáře, misály a další liturgické památky). Pozornost je dále věnována staročeským pramenům v hlaholici a znalostem hlaholského písma v Čechách 14. a 15. století mimo klášter Na Slovanech. Přestaveny budou i další kulturní kontakty českých a chorvatských zemí daného období (šíření kultu českých světců v Chorvatsku, zdroje emauzského hlaholismu, chorvatské překlady náboženské literatury podle českých předloh).